Ferrari
Enzo Ferrari začínal jako úspěšný automobilový závodník. Po první světové válce 
startoval například v týmu CMN, ale již roku 1920 jej angažovala značka Alfa Romeo jako pilota a zkušebního jezdce. O devět let později založil slavnou Scuderia Ferrari, která byla vlastně servisní organizací Alfy Romeo, jež připravovala tyto vozy na sportovní podniky. Již tehdy se na autech poprvé vzepjal černý kůň, ale vozy měly stále značku Alfa Romeo. To trvalo až do roku 1938. Dva roky nato, ač byl Enzo stále ještě vázán smlouvou s Alfou, stál u zrodu společnosti Auto Avio Construzioni. V jejích dílnách Ferrari postavil v roce 1940 prototyp 815 (osm válců, objem 1,5 litru) a jezdci Ascari a Rangoni se s ním ještě téhož roku neúspěšně zapojili do závodu Mille Miglia.
Po vypuknutí války byla společnost přesunuta do vesnice Maranello a po válce se specializovala výhradně na výrobu automobilů. V roce 1946 tak vznikl jedenapůllitrový dvanáctiválec typu 125 GT s výkonem 72 koní, jenž se stal historicky prvním strojem, na 
jehož přídi se objevil název Ferrari. Následovaly modely 125 S, 159 S nebo 166, které se postupně stávaly velmi úspěšnými v závodech různých druhů včetně Grand Prix, později Formule 1 (rok 1948, model 124 F1). Společným znakem těchto vozů byl dvanáctiválcový vidlicový motor s dvojicí vačkových hřídelí v hlavách. Motory monopostů F1 rostly od 3,2 l až na povolenou hranici 4,5 l, přičemž jejich výkony se pohybovaly od 230 do 350 koní. V roce 1951 poprvé porazil Gonzales na Ferrari 375 F1 Alfu Romeo, stalo se tak při Velké ceně Velké Británie. Model 166 zase exceloval na Mille Miglia či ve čtyřiadvacetihodinovce v Le Mans. Karosérie na vozy stavěné pro silniční provoz vyráběli nejlepší italští karosáři své doby, například Farina, Ghia, Touring nebo Scaglietti.
Stranou zájmu nezůstala ani kategorie F2. Pro ni postavil Ferrarari model 500 F2, který byl prvním čtyřválcem značky a Alberto Ascari s ním získal tituly Mistra světa v letech 1952 a 1953. Pro běžný provoz připravil Ferrari v padesátých letech například modely 375, 500
Mondial nebo 750 Monza. V té době ovládly vozy Ferrari závody Mille Miglia i Le Mans, ale ve Formuli 1 začaly zaostávat. Osud však Ferrarimu přivál monoposty typu D50, kterých se zbavovala Lancia v souvislosti se změnou své firemní strategie. Tento model přinesl Fangiovi v roce 1956 kýžený titul Mistra světa F1. Také šedesátá léta se nesla ve znamení úspěchů ve výrobě 
závodních i silničních strojů a počet modelů se stával takřka nepřeberným. Na konci této dekády se objevil model 365 GTB/4 Daytona, vybavený dvanáctiválcem 4,4 l s rozvodem
2x2 OHC, šesticí karburátorů Weber a výkonem přes 350 koní, díky kterému dosahoval rychlosti téměř 300 km/h a zrychlení z 0 na 100 km/h pod 6 vteřin. Šlo vyvrcholení konstrukční řady, zahájené v padesátých letech slavnými modely 250 GT a GTO konstruovanými Colombem. Doba však šla dál, a tak se stala Daytona na dlouhou dobu posledním vozem „klasické“ koncepce, tedy s motorem uloženým vpředu podélně, pohonem zadních kol a převodovkou uloženou v jednou bloku s rozvodovkou. Ferrari byl nucen reagovat na revoluční Lamborghini P400 Miura s motorem před zadní nápravou.
Odpověď přišla v podobě malého Dina (jméno podle Enzova jediného a předčasně zesnulého syna Alfredina) a většího typu 308 GTB. V roce 1966 byl celý podnik převzat 
impériem Fiat, které však Enzovi ponechalo kontrolu nad společností až do jeho smrti v roce 1992. Roku 1971 byl představen průlomový model 512 BB (Berlinetta Boxer). Před jeho zadní nápravou tepal příčně uložený dvanáctiválec s protilehlými válci typu boxer. Z jeho pětilitrového motoru pramenilo téměř 350 koní. Jízdní vlastnosti tohoto vozu byly poněkud omezeny přetíženou zadní nápravou, což bylo dáno příliš vzadu uloženou převodovkou. V roce 1981 dostal typ 512 BB vstřikování K Jetronic od Bosche a o tři roky později jej nahradil typ Testarossa. Jeho hliníková karosérie s bohatým žebrováním na přídi a po stranách byla navržena Pininfarinou. Ve verzi 512 TR z počátku devadesátých let dosahovala Testarossa výkonu 428 koní a její nejvyšší rychlost
výrazně překračovala 310 km/h.
V roce 1993 byl představen model 412, Ferrariho návrat k velkým kupé s motorem uloženým podélně vpředu. Automobilce Ferrari se od té doby stále daří, ke čtyřicátému výročí založení podniku vznikl typ F40, k padesátému pak typ F50, jehož technika posloužila za základ koncernovému sourozenci Maserati MC12. Na odkaz Testarossy dnes navazuje typ 430, prestižní kupé s motorem vpředu zastupuje krásný 399 GTB Fiorano, pojmenovaný po slavné Ferrariho testovací dráze. Scuderia Ferrari patří i přes svůj omezený rozpočet mezi nejúspěšnější stáje Formule 1 všech dob.
